Rozdělujeme se do hlídek, které monitorují příjezdové cesty k chráněnému území. Základní tábor máme na místě, kde už se kácet začalo a po našem příjezdu naštěstí zase přestalo. Je s námi i několik novinářů. Útočí na nás miliony mochniček a šance na přežití bez repelentu je mizivá. Jeden z novinářů repelent nemá a někdo mu půjčuje svůj, který vytahuje z batohu plného transparentů. Zezadu si postříká krk a pak ruce, které v ten moment zezelenají. Sakra, omylem mu podal zelený sprej na transparenty!

Vyrážíme na místa, moje stanoviště je rozcestí Na Ztraceném. V 6 hodin je tam naprosté ticho. Sedím, pozoruji stromy a poslouchám potok. Kdybych viděla přijíždět auto s dělníky, musím to hned nahlásit ostatním. Po hodině začnou projíždět auta správy parku, která monitorují, kolik nás je. Projíždí i pan Značkovač. Tak říkáme zaměstnanci, který značí stromy modrou barvou, což v hantýrce šumavského parku znamená „pokácet“. Zřejmě nás moc rád nemá. Zavolali jsme policisty a ukázali jim stromy, které označil, a přitom byly zdravé.

Kolem desáté se začínají objevovat turisti na kolech. Zastavují u mě a bavíme se o tom, proč nekácet. Kůrovec. Stromy. Stráský. Kolem toho se točí naše debaty. Přijíždějí další posily blokády, dnes je nás asi 30. Táta mi napsal SMS, ať jdu radši k rybníku nebo do práce. Přemýšlím nad tím proč. Přitom je na místě několik padesátníků i šedesátníků. U nás se ale bohužel demonstrace a blokády stále považují za něco divného. Když jsem byla v květnu v Lyonu za kamarádkou ze studií, vyzvedl nás její táta autem a jeli jsme blokovat místní pochod neonacistů. Cestou jsem se mu snažila vysvětlit, že se mnou by rodiče určitě na blokádu proti neonacistům do Brna nejeli. Nechápal to.

Vypadá to, že dnes bude klidný den, tzn. bez dělníků. Stráský se totiž věnuje novinářům. Na tiskovou konferenci Národního parku Šumava se museli akreditovat dva měsíce dopředu. Proč? V rámci konference se proletí vrtulníkem nad Šumavou. Celý den tak nad námi krouží vrtulníky. Novináři jsou zřejmě šťastní, že vidí Šumavu z ptačí perspektivy, a vůbec jim nevadí, že jejich pohled je „trochu“ zkreslený.

Obcházím námi chráněné území a čekám, co bude. Přijíždějí moji kamarádi ze Strany zelených, tak probíráme, co je v Praze nového. K obědu borůvky s chlebem. Zapomněla jsem si krém na opalování, takže můj obličej vypadá jako obří rajče. Jsem ráda, že je dnes klidný den, ale na druhou stranu mě štve, že nevím, kdy to celé znovu vypukne. Účastníci blokády se proměňují, stále přijíždějí noví, někteří se vracejí domů, a pak znovu na Šumavu. Já si vzala dovolenou tři dny.

Večer se hladoví a spálení vracíme dolů do Modravy a probíráme plán na další den. Má teď několik dní pršet, tak doufáme, že to zvládneme. Kamarádi si ze mě dělají legraci a píšou, jestli už jsem přivázaná ke stromu. Vysvětluji všem, že se nikde nepřivazuji. Chci jen upozornit, že se tady děje něco špatně. Místní to vystihují přesně, když říkají, že kde končí zdravý rozum, tam začíná Národní park Šumava.

Lucie Macků, členka Strany zelených
a občanského sdružení Mladí zelení

(vyšlo v Respektu  25.7.2011)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *