Kdo má právo na volný pohyb?

Svobodu pohybu jsme zvyklí chápat jako naprosto přirozenou součást naších životů. Volný pohyb je však privilegiem, kterého se velké části světové populace nedostává. Náš pas je výsada, která nám dovoluje cestovat, studovat, pracovat a zakládat rodiny po Evropě, kdekoliv a kdykoliv se nám zamane. Evropané a Evropanky se rodí do pozice, v níž dostanou pas ve chvíli, kdy si o něj zažádají a jenom málokdo si uvědomuje moc této možnosti.

Současná Evropa je příliš opitá vlastním blahobytem na to, aby se zajímala o problémy okolního světa. Bezpráví se musí dostat přímo až do našeho zorného pole, před bránu našeho dvorku, abychom ho zaznamenali. Když už se k nám dostane, reakcí často není pochopení a solidarita, ale sobecký strach, že nás někdo o náš klid a blahobyt připraví. Hystericky se bráníme změně, ač historie je neustálým vývojem a její proměny nelze zastavit. Není možné ji neracionálně odmítat a schovávat se před ní za zdmi a ploty.

Nikdo nemá žádnou reálnou zásluhu na tom, kde a v jakých podmínkách se narodil, a stejně tak nenese zodpovědnost za to, když je nucen svou zemi opustit z důvodu válek, pronásledování diktátorskými režimy nebo klimatických změn. Lidé, kteří přicházejí do Evropy hledat útočiště a lepší život, jsou buď navraceni do míst, kde jim hrozí nebezpečí, nebo jsou zavíráni do táborů, bez jasné perspektivy na další život nebo informace, kdy je budou moci opustit. Jsou tak uklízeni z očí Evropské veřejnosti, ale zakrytý problém nepřestává být problémem.

Základní potřeby člověka nejsou pouze jídlo a spánek. Je to také možnost zabezpečit svou rodinu, rozvíjet se a mít šanci pokusit se žít život dle svých představ. Ve svobodné Evropě bude vedle nás, lidí s evropským pasem, vyrůstat generace nesvobodných lidí, pro které bude svoboda abstraktním pojmem existujícím kdesi ve světě za plotem. Rozhodli jsme se postavit zády k lidem, kteří potřebují pomoc. Do nelehké situace se bez vlastního přičinění může dostat kdokoliv. Jakou pomoc můžeme za náš přístup v budoucnu očekávat my?

Středozemní moře se mění v masový hrob, již léta v něm denně umírají lidé. Nyní, když pominul dočasný zájem médií, umírají opět v tichosti a neviděni. Vedle ztrát na životech je na obranu kontinentu každoročně vynaloženo přes miliardu euro, monopol v čerpání této částky si pak drží společnosti zabývající se vývojem vojenské techniky. Téměř obdobnou částku odevzdají uprchlíci a uprchlice do rukou převaděčů. Na lidském utrpení tedy nerušeně vydělávají organizace, jejichž aktivita je v přímém rozporu s jakýmikoliv humánními principy.
Na světě je v současné době okolo šedesáti milionů lidí na útěku, pouze zlomek z tohoto obrovského množství míří do Evropy, kde je jejich situace ztěžována byrokratickými omezeními ze strany takzvaně vyspělých zemí.

V minulém roce dorazilo na stamilionový kontinent něco přes milion osob. Je to něco, co můžeme zvládnout? Věříme, že ano, jediné, co musíme udělat, je přestat k situaci přestat přistupovat jako k hrozbě, ale sebrat odvahu a začít ji brát jako výzvu. Nesouhlasíme se zbabělým jednáním autorit, v jejichž rukou leží osudy mnoha lidí a znepokojuje nás přístup veřejnosti, která lidské neštěstí ignoruje či k němu zaujímá nenávistný postoj. Odmítáme se stát pevností Evropa.

https://www.facebook.com/mladizeleni/posts/1389083087775715

13580563_1747690662169927_925902647800814740_o

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *