foto: Zewlakk Dlouhý Krok

„Přijď hned zítra, pozítří už tu možná nebudeme.“, přišla mi odpověď na mé liknavé ujištění, že se na Klinice, nově vznikajícím autonomním sociálním centru na Žižkově „někdy stavim“. Inu, přišel jsem hned druhý den odpoledne. Prvním příjemným překvapením pro mne bylo, že jsem při hledání budovy málem zabloudil, tak trochu jsem totiž očekával, že mě k ní až od tramvaje navedou zvuky policejných houkaček, dusot těžkých bot a křik násilím vyváděných aktivistů. Nestalo se, byla středa 3. prosince a na Klinice se zrovna pomalu rozbíhala sousedská slavnost. V hloučku pokuřujících před vchodem jsem se pozdravil s několika známými tvářemi a zalezl dovnitř. Temnou místnůstku zatím osvětlovalo jen chabé světlo zvenku a zapálené svíčky, prostorem se linula vůně guláše a mezi hromadou nealkoholických nápojů na improvizovaném baru se krčil kelímek na dobrovolné příspěvky. Bylo již po dvanácté a tak jsem jako pravý džentlmen začal mezi nápoji hledat pivo, našel, přispěl a šel se poohlédnout. Zatím je tu skoro prázdno, jen v jedné místnosti roste galerie angažovaného umění, kam zatim nelezu, abych se pracujícím zbytečně nemotal pod nohy. Zatím to vypadá skvěle, prostor je hodně členitý, určitě bude možné tu udělat hned několik přednášek, promítání, nebo akustických koncertů zároveň, aniž by si překážely a zbyde i hromada místa pro ubytování klientů aniž by jim návštěvníci kulturních událostí narušovali soukromí.

foto: Zewlakk Dlouhý Krok

Po chvilce potkávám kamarádku A., která mě sem pozvala. Vypadá dosti unaveně, ale neskutečně šťastně a s radostí mi oznamuje, že dnes se slaví. Náměstek primátorky Matěj Stropnický zprostředkoval zástupcům Kliniky jednání s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, který v současnosti budovu spravuje, podporu projektu vyjádřila i radnice Prahy 3 a obyvatelé okolních domů, kteří sem celý den zvědavě nakukují, jsou projektem taky nadšeni. „Takhle daleko jsme se ještě nikdy nedostali, tentokrát by to fakt mohlo vyjít!“. Ptá se mě, jestli jsem koukal na mediální výstupy a já ji ujišťuji, že všechny zprávy, které jsem o projektu zatím našel, vyznívají jednoznačně pozitivně. Už pomalu dopíjím a za necelou hodinu mi začíná ve škole přednáška, ještě se stihnu nechat od Tomáše Schejbala označit za středovou píču (bez toho bych odcházel zklamaný) a běžím na tramvaj. Je skvělé, že takové prostory vznikají. Obsazováním chátrajících budov nám ukazují, jak mrháme prostředky. Proč sakra neustále musíme stavět nové a nové poloprázdné a zbytečné budovy na zelené louce, když máme město plné nevyužitých prostor? Proč tak nestoudně mrháme krajinou i přírodními zdroji? Proč musí být sociální a kulturní práce jen věcí podnikání na jedné straně nebo státní byrokracie na straně druhé? Proč máme tak málo lidí, kteří by se ve svém volném čase a s užitím vlastních prostředků prostě jen tak rozhodli udělat něco pro své okolí a jeho obyvatele? Tramvaj mi už jede a já teď už pevně věřím, že až se za dvě hodiny vrátím, Klinika tu bude.

Je, ale už vypadá úplně jinak, téměř magicky. Chodby jsou osvětlené modro-purpurovým světlem reflektorů a lidí je tu asi třikrát tolik. Galerie už stojí a zrovna v ní kdosi ladí kytaru před vytoupením, ve vedlejší místnosti už běží promítání čehosi, o místnost dál žonglérská show. Nevěřím vlastním očím, jak moc je možné udělat za pár hodin práce. Jo tady jednou bude opravdu krásně…

foto: Zewlakk Dlouhý Krok

Je úterý 9. prosince, včera jsem se s kapelou domluvil, že právě v netradičních prostorech Kliniky si pořídíme promofotky. Nahlížím na její facebook a zjišťuji, že nepořídíme. Arogance moci státních úřadů zvítězila nad hájením veřejného zámu. Po pěti letech, kdy prostor chátral a sloužil jako útočiště drogovým dealerům, jejich klientům a jako zásobárna kovů do sběru, po pěti letech, kdy jediným nábytkem zde byly hromady výkalů a injekčních stříkaček, si najednou Úřad vzpomněl, že tu budovu vlastně nutně potřebuje pro GIBS a aktivisté z Kliniky tu dělají jenom bordel. Jednání selhala a prostor byl před pár hodinami násilně vystěhován. Vypínám počítač, oblíkám bundu a jedu na demonstraci. Naděje na vznik nového ostrůvku svobody a sounáležitosti nejsou úplně mrtvé. Zatím je to jen klinická smrt a možná se ještě podaří pacienta resuscitovat. V sobotu příjdu zas a doufám, že tam vás všechny potkám…

Filip Schneider, člen předsednictva Mladých zelených

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *