Vlajku s modrým, červeným a bílým podélným pruhem jsem zprvu nedokázal vůbec zařadit. Až spojení s nápisem na transparentu „ŽEDNO DALŠNE ZNICENJE LUŽYSKICH JSOW A MĚSTOW!“ mne přivedlo k tomu, že se jedná o vlajku starého západoslovanského národa lužických Srbů, k němuž se dnes hlásí zhruba 60 000 osob. Polskou obec Grabice a německý Kerkwitz ležící v nížinaté krajině historické Dolní Lužice asi málokdo z obyvatel velkých měst Německa a Polska zná. To, co je nyní činí centrem dění, do kterého proudí tisícovky lidí z různých částí Evropy, aby se symbolicky spojili v kilometry dlouhý lidský řetěz propojující obě obce, je plánovaná těžba uhlí na jejich území. Zdá se totiž, že se zde plánuje stejný scénář, jaký na severu Čech : krajina a lidská díla se svojí jedinečnou historií budou zlikvidovány a na jejich místě se objeví obrovské krátery podobné těm na měsíci. Lidé budou donuceni opustit své domovy a vinoucí se vlákno paměti tohoto místa se náhle utne pod rypadly těžebních strojů. Čas se zastaví.  Konkrétně pro oblast Lužice by to znamenalo nenahraditelnou škodu. Počátky místního slovanského osídlení totiž sahají až do 9.století.

Přítomnost naší české skupiny zde není pouze symbolická. Ačkoli se oblast Lužice rozkládá především na území Německa a z menší části Polska, kultura lužických Srbů je s námi historicky silně provázaná, neboť po tři staletí byla Lužice součástí Zemí Koruny České (14. -17.století). S Lužičany nás spojoval stejný osud. I oni museli čelit tlaku germanizace zvláště po tom, co Lužice ztratila autonomii a stala se součástí Pruska. Neustálé boje za vlastní identitu nakonec vyústily v srbské národní obrození vedené ideou panslavismu. Jedním z důležitých práv, kterého se tehdy lužickým Srbům podařilo si vydobýt, bylo právo vyučovat svůj jazyk na školách a vést v něm bohoslužby, ač pouze na některých místech. Jazyk lužických Srbů je hned po slovenštině jazykem nejvíce se podobajícím češtině a i mnoho srbských lidových tradic a zvyků vykazuje značné podobnosti s českým folklórem. V období nacistického teroru museli lužičtí Srbové zápasit o vlastní existenci a až do Mnichova měli v Československu hlasitého obhájce. Po válce pak byli z Prahy silně podporováni, dokonce se objevila myšlenka odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu. Styky Čechů s lužickosrbskou kulturou zkrátka byly vždy intenzivní, o čemž svědčí i činnost Společnosti přátel Lužice, jejíž počátky sahají do roku 1907. Ačkoli mají nyní Lužičané ústavou zaručeno právo „na ochranu, udržení a pěstování jeho národní svébytnosti a dědičného sídelního  prostoru“, ve skutečnosti musí každý rok zápasit o dostatečné množství prostředků, z kterých financují své vzdělávací a kulturní aktivity.

Na devastaci a postupnou likvidaci svébytné kultury však nemá vliv jen množství finančních prostředků vyčleněný na její rozvoj, ale také ekonomické zájmy těžebního průmyslu. Kvůli povrchové těžbě uhlí zmizelo z krajiny již více než sto lužických obcí. Ve jménu zisku a krátkozraké výhodnosti plynoucí z nákupu levných emisních povolenek tak dochází k ničení přírody a kultury. Práva lidí obývat svou rodnou krajinu, se  kterou jsou spjati hlubokými historickými kořeny, jsou pak jen ozdobnými floskulemi na stránkách ústavy. Nic naplat, že lidé za poklidné vysídlení dostanou bohaté náhrady třeba ve formě výstavby takřka stejné vesnice, se stejným kostelem a ulicemi. Pouto ke své vlastní krajině je přetrženo a oni jsou tak částečně zbaveni své identity. Je to paradoxní: na jednu stranu žijeme v ekonomickém liberalismu, kde je soukromé vlastnictví údajně nedotknutelné, na druhou stranu lidé ve „společném zájmu“ přicházejí o to nejcennější, co kromě života mají. V kapitalismu totiž není zásadní rozdíl mezi majetkem, který je pohyblivý a lze jím libovolně disponovat, a vlastnictvím, které je z principu nepohyblivé a souvisí s určitým místem, které má člověk v lidském světě. Zatímco tak můžeme být svědky rostoucího bohatství společnosti vyjádřeného např. v HDP, reálného vlastnictví nám paralelně rapidně ubývá. Ostatně lidí vysídlených s oblasti těžeb se nikdo neptá, jak se jim žije na nových místech. Dostali patřičnou náhradu, tak mají být zticha.

Na akci organizované německými Greenpeace a dalšími spřátelenými pobočkami jsme s Mladými zelenými vystoupili proti libovůli těžařských společností a jim nakloněných politiků. Jsem rád, že jsem zde narazil i na místostarostu Horního Jiřetína pana Vladimíra Buřta, který za Stranu zelených dlouhodobě odvážně brání město před likvidací za účelem těžby hnědého uhlí. Horní Jiřetín rozhodně není jediná obec, která by v případě prolomení limitů těžby padla za oběť. V sázce jsou další obce a lidská sídla, která mají trvale ustoupit zájmům byznysu. Solidarita se všemi, kterým je násilně vzato to, co je jim vlastní, se dá vyjádřit i tak, že se lidé různých národností spojí v jeden velký lidský řetěz.

Jan Hubík

Doporučujeme také fotogalerii a anglický článek.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *