Loňský rok skončil tragicky. Celý svět sledoval brutální zásah běloruské policie proti demonstrantům. I přes další demonstrace a dokonce i sankce od EU, se diktátor Lukašenko udržel u moci (prozatím). To otřáslo každým demokratem. Letošní rok ovšem nabídl naději. Už v lednu padl tuniský diktátor a zkraje února i ten egyptský. Za demokracii se demonstruje i v dalších arabských státech. Nezbývá než doufat, že bude po celý rok, jak na nový rok. A my se tedy dočkáme i pádu dalších autoritativních režimů!Na následujících řádkách se budu věnovat Maghribské revoluci. Jednotné číslo používám záměrně, kvůli provázanosti a propojenosti protestů v různých oblastech. Stručně tedy popíši vývoj událostí nejprve v Tunisku, poté v Egyptě. Dále poukáži na další země, ve kterých se protestuje. A nakonec se podíváme na tolik diskutovanou hrozbu islamismu.

 

Tunisko

Tunisko bylo od roku 1881 francouzskou kolonií. Nezávislost získalo bez války 20. března 1956. Následující rok byl sesazen sultán Muhammad VIII. a 25. července se Tunisko stalo republikou. Prvním prezidentem byl zvolen Habíb Burgiba. Jeho Strana Neo-Destour (1964-1988 Destouriánská Socialistická Strana, od 1988 Demokratické ústavní sdružení (RCD)) začala s reformami. Omezil se vliv islámu, modernizovalo se školství a právní systém. Ekonomický rozvoj byl o poznání pomalejší. Burgiba stále centralizoval moc, až ho v roce 1975 Poslanecká sněmovna jmenovala doživotním prezidentem. O demokratizaci usiloval premiér Mzali a v roce 1981 přemluvil prezidenta, aby povolil více politických stran (tedy jednu opoziční). Listopadové volby však drtivě vyhrála prezidentova strana. Od té doby bylo hlavní opoziční silou Hnutí islámské tendence (MTI, 1988 přejmenované na al-Nehdah – Obnova). Střety Hnutí a zpočátku oblíbeného Burgiby dále polarizovaly tuniskou společnost. V tomto boji se rovněž plně projevily Burgibovy autoritářské tendence. Volby roku 1986 byly bojkotovány. V roce 1987 dále narůstala podpora islamistů, proto byl Burgiba prohlášen za mentálně nemocného. V čele státu jej vystřídal generál a čerstvý premiér Zín Abidín bin Alí, který sliboval přechod k demokracii. Zpočátku se snažil obnovit národní konsenzus, Národní smlouvu podepsali roku 1989 vládnoucí RCD, legální opozice, islamisté i další národní organizace. Přesto o demokracii nemůže být řeč! V roce 1989 získal prezident 99% hlasů. Nový režim se brzy ukázal jako autoritářský. Bin Alí byl naposledy „zvolen“ v roce 2009. Jeho pád na počátku letošního roku probereme nyní podrobněji.

Za počátek tzv. Jasmínové revoluce se považuje 17. prosinec, kdy se ve městě Sidi Buzid protestně zapálil Mohamed Bouazizí (26). Bouazizí vystudoval vysokou školu, ale stejně jako většina jeho vrstevníků nenašel práci (95% mladých Tunisanů má maturitu, ale 50% titulovaných je bez práce)[1]. Proto se živil pouličním prodejem. 17.12. jej zfackoval policista a zabavil mu jeho káru s ovocem a zeleninou. Mohamed se obrátil na městský úřad, který se jeho případem odmítl zabývat. Nato se Mohamed polil benzínem a zapálil. Byl převezen do nemocnice v Gafse, potom do Tunisu. První spontánní povstání propukla již 19.12., přes všechna zatýkání a represe pokračovala až do 24.12., kdy policie zastřelila 2 lidi. Ten samý den se nepokoje přesunuly do sousedního Alžírska. Informace se šířily společností především přes Facebook, internetem totiž disponuje třetina Tunisanů. Avšak tuniská média o incidentech mlčela, informovala jen France 24 a Al-Džazíra, Le Monde byl již cenzurovaný. 27.12. došlo k velkému shromáždění před centrálou odborů (UGTT) v Tunisu, které bylo ještě rozehnáno. Ve snaze uklidnit nepokoje zveřejnil režim 28.12. fotku prezidenta bin Alího u Mohamedova lůžka. V televizi bin Alí vysvětloval, že událost je politicky zneužívána.

4. ledna Mohamed v nemocnici podlehl svým zraněním. Jeho pohřeb (5.1.) se proměnil v protivládní shromáždění za účasti 6 000 davu. Mohamed se stal symbolem revoluce. 6. a 8.ledna se po jeho vzoru zabili další lidé. 6.1. vyhlásili právníci generální stávku, druhý den se přidali také učitelé a umělci. 7.1. proběhla vlna zatýkání bloggerů a novinářů. 8. a 9.ledna pokračovaly protesty i v dalších městech (Kaserín, Tála, Rgeb), kde bylo oficiálně zabito 21 lidí, odbory ovšem mluví o 50 obětech jen v Kaserín. 9.ledna byla povolána armáda. 10.1. prezident opět vystoupil v televizi, nepokoje sváděl na teroristy, zároveň přislíbil 300 000 nových pracovních míst. 12.1. začalo stávkovat 90% obyvatel bohatého Sfaxu, které pobouřila především agresivita policie. Téhož dne byl vyhlášen zákaz vycházení. 13.ledna se prezident pokusil situaci zachránit slibem, že nebude kandidovat v příštích volbách, sníží ceny potravin, ukončí cenzuru. Cenzura byla skutečně zrušena. Přesto 14. ledna pokračovaly demonstrace za odstoupení prezidenta, který rozpustil vládu a slíbil nové volby do 6 měsíců. Zároveň však policie rozehnala dav slzným plynem a armáda dostala povolení ke střelbě. Večer Muhammad Ghannúší oznámil neschopnost prezidenta vykonávat funkci (ten již uprchl ze země), které se chtěl do nových voleb ujmout sám. Druhý den bin Alího odchod potvrzuje ústavní rada, ale přechodným prezidentem byl jmenován Fuád Mebazá. Ghannúšího pověřili vytvořením vlády, která připraví volby do 60 dnů. Vláda byla vytvořena 17.ledna, ale kvůli velkému zastoupení bývalého režimu již druhý den někteří ministři rezignují. V den vytvoření vlády vyjadřuje libyjský vládce Muammar Kaddáfí svou lítost nad pádem bin Alího. Kvůli záchraně vlády nový prezident, premiér i dotyční ministři vystupují z RCD. V Evropském parlamentu se Daniel Cohn-Bendit pokusil vzbudit zájem parlamentu a Evropské komise o dění v Tunisku, žádá jednoznačnou podporu demokratizačnímu procesu. Připomíná evropský dluh Tunisku za to, že tak dlouho evropské země podporovaly diktátora bin Alího. Podle něj není možné čekat a přihlížet jako v roce 1989 v případě východní Evropy, ale je naprosto nezbytné se jasně postavit za demokracii. 26.1. vyhlásil UGTT generální stávku ve městě Sfax právě za odvolání vlády. Druhý den Ghannúší oznámil výměnu problematických ministrů. 6.2. ministr vnitra Farhat Radžhí pozastavil činnost RCD, protesty ale pokračovaly dál, nicméně již v měnším počtu a v poklidném duchu. Násilné incidenty byly pouze ojedinělou výjimkou. Většina Tunisanů je spokojena s obměnou vlády, kde sedí bývalí členové RCD i zástupci opozičních stran. Vlády se neúčastní strana Nehdah (Obnova), ani odbory, které však vládě důvěřují. Během protestů údajně došlo k 219 úmrtím, která by měla vyšetřit OSN.

Ačkoli Tunisané již nyní dosáhli nečekaného, jejich revoluce nekončí. Důležité budou nové volby! Jejichž výsledek je předčasné předvídat. Někteří kandidáti se již objevili a my si je krátce představíme. Z legální opozice se o přízeň může ucházet Progresivní demokratická strana (PDP), jejíž ministr místního rozvoje Nejib Chebbi je nejznámějším bin Alího kritikem, přesto nepožadovali bin Alího odchod. Další je původně komunistická, dnes středolevá strana Ettajid (Obrození). Levicový intelektuálové, lidsko-právní aktivisté a zástupci střední třídy vytvořili již v roce 1994 Demokratické fórum pro práci a svobody, které požaduje propuštění politických vězňů, svobodné volby a dodržovaní lidských práv. Stranu vede současný ministr zdravotnictví Mustafa bin Džáfar. Ve volbách by mohly uspět také odbory, které se revoluce účastnily od samých počátků (tedy krom zkorumpovaného centrálního vedení). Šanci uspět má též Unionistická demokratická unie. Samozřejmě musíme počítat i s prozatím nelegální opozicí. Zde je velmi silná strana Nehdah vedená Rašídem Ghannúším[2], který se 31.ledna vrátil z exilu. Je to strana vyvolávající obavy na Západě, jelikož je islamistická. Nicméně Ghannúší odmítl kandidovat na prezidenta a zároveň považuje islám za slučitelný s pluralitní demokracií, dokonce vyjádřil ochotu k dialogu se Západem. Tudíž bych zrovna tady žádné nebezpečí neviděl. Kongres za Republiku vedený Moncefem Marzúkím byl právě kvůli vazbám na islamisty rovněž zakázán. Nicméně samotná strana se považuje za laickou a usiluje o nezávislé soudnictví a svobodné volby. Za zmínku asi stojí i malé hnutí Komunistická strana dělníků Tuniska, která by mohla získat podporu v těžebních oblastech.

 

Egypt

Egypt byl od roku 1914 britskou kolonií. Nezávislost vyhlásil již v roce 1922 král Fuad I., Egypt se tak stal konstituční monarchií. Poslední král Faruk byl svržen v roce 1952 a 18. června 1953 byla vyhlášena republika. Jejím první prezidentem se stal generál Muhammad Nagib, který však musel následují rok uvolnit místo skutečnému vůdci revoluce Gamálu Abd an-Násirovi, který zavedl socialistickou vládu a zestátnil Suezský průplav v roce 1956. To vyvolalo Suezskou krizi a válku s Izraelem, Británií a Francií. Egypt uspěl za pomoci Sovětského svazu, který tak posílil svůj vliv v regionu. V roce 1967 došlo k Šestidenní válce s Izraelem, po které Izrael obsadil na území Sinajského poloostrova. Násir zemřel v roce 1970,  po něm nastoupil dosavadní viceprezident Anvar as-Sádát. Sádát začal spolupracovat s USA a vypověděl sovětské poradce (1972). 1973 se Sýrií zaútočil na Izrael kvůli sinajskému území, ale neuspěl a následně zahájil mírová jednání (1977). Mírovou smlouvu podepsal v roce 1979 (výměnou za Sinaj), což pobouřilo islámské fundamentalisty. Roku 1981 byl jedním z nich zavražděn. Novým prezidentem se stal viceprezident a dlouholetý voják (velitel vzdušných sil) Muhammad Husní Mubarak. Pokračoval v proamerické politice a dobře vycházel s Izraelem. Celý Západ strašil islamisty, aby si tak vymohl toleranci svého autoritářského vládnutí. Sesazen byl až letos v únoru, což si probereme dále.

Protimubarakovské protesty se do Egypta přenesly z Tuniska. Začaly 25.1. Dnem hněvu, kdy byli zabiti první 4 lidé. Podobně jako v Tunisku byly organizovány přes Facebook a Twitter. 27.ledna se vrátil z exilu Muhammad Baradej (bývalý generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii, se kterou obdržel Nobelovu cenu Míru – 2005), aby podpořil protesty. Stejný den byly vypnuty sociální sítě. Druhý Den hněvu (28.1.) proběhl už i v Alexandrii, Asuánu a Suezu. Policie vyhlásila zákaz vycházení, byl odpojen internet. Napadeno bylo sídlo vládnoucí PND (Demokratická národní strana). Demonstrace pokračovaly další den. Mubarak zareagoval jmenováním viceprezidenta (poprvé od svého nástupu 1981) Omara Sulejmana dosavadního ředitele zpravodajských služeb. Novým premiérem jmenoval Ahmada Šafíka (dosud velitel letectva). Baradej je pověřen vyjednáváním o vládě národní jednoty, má podporu i Muslimského bratrstva. Režim vypnul vysílání Al-Džazíry. Stovky tisíc odpůrců režimu se sešly na káhirském náměstí Tahrír (Osvobození). 31.ledna se vicepremiérem stává Muhammad Hosejn Tantáví (ministr obrany), odvolán je ministr vnitra. Z prováděných změn je zřejmé posilování armády, která však týž večer odmítla použít násilí proti pokojným demonstracím. V této době velitelé nasazených vojáků netušili, od koho vlastně přicházejí rozkazy. Viceprezident Sulejman zahájil jednání s různými opozičními stranami. Konečně se vyjádřila i EU požadavkem svobodných voleb. Ovšem Izrael vyzýval ke zmírnění Mubarakovy kritiky. 1.2. se uskutečnil Milionový pochod v Káhiře a další protesty v Alexandrii a jiných městech. Milionový pochod podpořili 4.února lidé po celém světě, i v Praze před egyptskou ambasádou. Ještě 1.února Mubarak podruhé vystoupil v televizi s prohlášením, že v příštích (zářijových) volbách nebude kandidovat a do té doby se bude starat o klidné předání moci. Baradej tím byl značně zklamán. Rovněž 1.února egyptské protesty podpořil i FYEG, jeho mluvčí Sebastian Power řekl: „Hluboce nás znepokojuje, že sekulární svobody egyptského lidu jsou pod silným tlakem. Nicméně každý, kdo je svědkem milionů a milionů Egypťanů v ulicích, si uvědomuje, že tato historická lidová revolta nemůže – a neměla by – být zastavena.“ Zato v Čechách se VV obávaly revoluce a nástupu islamismu. 2.2. dochází ke střetu odpůrců režimu a jeho „příznivců“ (dle různých zdrojů se jednalo o směs skutečných příznivců, tajných policistů a propuštěných, placených vězňů). Ještě 2.února SZ kritizovala vládu za její mlčení o Egyptě, jehož protesty podporuje a to samé žádala od vlády. 3.2. sdělil Mubarak televizi ABC ochotu odstoupit slavnou větou „Pokud odejdu dnes, nastane chaos.“. Sympatie s protesty ústy Lubomíra Zaorálka vyjádřila také ČSSD. 4.2. se konečně k situaci vyjádřil i Petr Něčas, který dává Egyptu za příklad právě ČR. Reaguje i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, jenž doufal ve vítězství demokratických sil a doporučil se nevměšovat, aby nevznikl dojem organizování protestů ze zahraničí. 5.2. odstoupil exekutivní sbor PND, armáda zkusila vyklidit náměstí Tahrír. Americký vyslanec Frank Wisner se stále domníval, že na předávání moci bude muset dohlížet Mubarak. Došlo k útoku na izraelskoegyptský plynovod na Sinajském polosotrově. 6.2. se k událostem výjádřil český ministr obrany Alexandr Vondra, jenž byl vývojem velmi znepokojen a obával se o bezpečí Izraele. Revoluci považuje za příliš riskantní[3]. 7.2. Muslimské bratrstvo pohrozilo odstoupením od vyjednávání, pokud by Mubarak neodstoupil. 8.2. se opět zaplnil Tahrír. 9.2. se k protestům přidaly i dělnické svazy. 10.2. vydala armáda komuniké, že se postaví na obranu egyptského lidu. Což někteří interpretovali jako možnost vojenského převratu. Mubarak nabídl předání pravomocí Sulejmanovi, ale odejít chtěl až po zářijových volbách. Na Tahríru mu hrozili botami (výraz pohrdání). 11.2. Mubarak konečně rezignoval a předal moc armádě. 12.2. se na Tahríru slavilo. Armáda souhlasila s převzetím moci, ale jen do nových svobodných voleb, zároveň uznala dřívější mezinárodní dohody (především mírovou s Izraelem). 13.2. vznikla Rada správců, která by měla transformační postupy konzultovat s armádou, ale oficiální pravomoce nemá. 14.2. demonstranti opustili Tahrír, ale někteří se vrátili protestovat proti policii. Policisté, řidiči záchranek a jiní pracující organizovali vlastní demonstrace. Armáda vyzvala k ukončení stávek a k národní solidaritě. Nové volby by se měly konat do 6 měsíců, armáda také pozastavila platnost ústavy a rozpustila parlament. Má být ustavena rada pro změny ústavy, která by následně měla být schválena referendem. Egyptu nyní vládne ministr obrany Muhammad Husajn Tantáví. Ve funkci zůstávají i ministři. Vývoj k demokratickým volbám podporuje i Muslimské bratrstvo.

 

Další protesty

Po prvních tuniských protestech následovalo ještě v prosinci Alžírsko, ale postupně i v ostatní země arabského světa[4]: Libye, Írán, Irák, Bahrajn, Jemen a další. Na vyjmenované se nyní stručně podíváme.

Jak bylo již řečeno, protesty se do Alžírska přesunuli již 24.prosince. Alžírská opozice vyzývá k sobotním protestům. Další demonstrace je svolána do Alžíru opoziční Národní kooperací za změnu a demokracii a Shromážděním za kulturu a demokracii. Protesty, podobně jako i jinde, jsou namířeny proti policejnímu státu. Protestů se účastní také Islamistická fronta spásy (FIS).

Protesty v Libyi jsou také organizovány přes Facebook. Den hněvu se uskuteční 17.2. Skandují se hesla o konci režimu. Ve městě Zentan dokonce zapálili policejní stanice. Nicméně centrum protestů leží ve městě Benghází. Doslova zosobněným zlem se stal vůdce Muammar Kaddáfí, který situaci neuklidnil ani úplatkem v podobě zdvojnásobení platů státních zaměstnanců.

Nepřehledná situace panuje v hlavním městě Íránu. V Teheránu dochází ke střetům odpůrců a příznivců režimu. Násilí eskalovalo po smrti jednoho studenta, o kterého se obě strany nyní přou. Jedni z vůdců opozice jsou Mousáví a Karrúbí, který se vyjádřil, že za svržení režimu je ochoten zaplatit jakoukoli cenu. V zemi jsou zablokována zahraniční média. Dle zpráv z Twitteru vyšlo do ulic tisíce odpůrců režimu.

V Iráku se zatím demonstruje jen v provincii Wasit, kde požadují odstoupení tamního guvernéra. Hlavním problémem je nedostatek vody a elektřiny. Zabiti byli již tři lidé, z toho jeden 16-tiletý střelen do hrudi. Policie se brání, že střílí jen do vzduchu a vinu dává soukromé ochrance, kterou si najala místní rada.

Nepokoje v Bahrajnu propukly 14.2. v hlavním městě Manama. Demonstrující požadují propuštění politických vězňů, změnu ústavy a dodržování lidských práv. Byli již zatřeleni dva mladíci, za jejich smrt se omluvil král, ale bylo již příliš pozdě. V ulicích se totiž požaduje odstoupení králova strýce a premiéra Šejka Chálifa vládnoucího od roku 1971. Hlavní opoziční silou je nyní al-Wefaq, šíitská organizace. V ulicích jsou především Šíité, Sunnité, ač nespokojeni, zůstávají zatím doma. Konflikt vyostřuje rovněž skutečnost, že většinovým Šíitům vládnou Sunnité.

V Saná, hlavním městě Jemenu, se protestuje nepřetržitě od 10.2. Požadavky jsou odstoupení prezidenta Alího Abdulláha Saleha, obnova nezávislého soudního systému, výměna Nejvyšší soudní rady, odstoupení ministra spravedlnosti a vyšší mzdy. Demonstrují především studenti a dělníci, ale také právníci a další. V Jemenu žije 40% z celkových 23 milionů za méně než 2 dolary na den a třetina trpí chronickým hladem.

Další protesty probíhají v Jordánsku a Palestině.

 

Hrozba „islamismu“?

Termín islamismus obecně znamená pouze větší vliv islámu na veřejný život, jenž se může prosazovat různými způsoby. Proto také islamismus má mnoho odstínů a rozmanitostí, kterými mi rozsah tohoti článku nedovoluje se věnovat. Na tomto místě bych rád pojednal o „islamismu“, tedy laické západní představě o islamismu. Řeč bude tedy pouze o hrozbě radikálních islámských režimů (jako v Íránu) nebo hnutí (jako al-Káida).

Za hlavní představitele islamismu je v Tunisku považována strana Nehdah a její vůdce Rašíd Ghannúší. Je potřeba konstatovat, že tato strana se nikdy ve své historii neuchýlila k násilí! Sice se hrdě hlásí k islámu, ale nechce ho vynucovat. Ideologicky má blízko k turecké AKP. Samotný Ghannúší má blízko i k Muslimským bratřím. Ghannúší po návratu z exilu řekl, že on a jeho strana se chtějí podílet na pluralitní demokracii a spolupracovat se Západem. Již toto musí onen strach z islamizace otupit! Navíc jejich podpora není jistá. Do parlamentu se zřejmě dostanou, ale není jisté ani jejich vítězství, natož většinové. I přední český arabista Miloš Mendel upozorňuje na značnou sekularizaci a také silné odbory. Takže v případě Tuniska se může jednat maximálně o strach z neznáma, nikoli z islamismu.

Egyptští islamisté jsou sdruženi v Muslimském bratrstvu, což je o poznání problematičtější hnutí. Založil jej v roce 1928 Hassan al-Banná za účelem uplatnění islámu v politice[5]. V roce 1948 zavraždili premiéra. Za vlády Násira byli tvrdě stíháni, což je ještě více radikalizovalo. Sádát ovšem vyhlásil amnestii, což situaci uklidnilo a v 70. letech se vzdali násilí. Za Mubaraka se stali oficiální opozicí. Protože však realizace v politickém životě nebyla možná, soustředili se na islamizaci zespoda. Zakládali a vedli charitativní spolky, podporovali chudé studenty. V současnosti mají tři křídla: první se soustředí na práci v terénu a konzervativní a reformované se snaží prosadit politicky. Ale ani konzervativní křídlo nejsou žádní radikálové. Egyptské Muslimské bratrstvo se distancuje od terorismu. Muslimské bratrstvo se rozšířilo po více arabských zemích a někde i značně radikalizovalo (např.: Hamás). Proto slyšíme-li o něm, měli bychom se ptát, ze které země pochází, postoje mohou být velmi odlišné. To egyptské má již deset heslo občanského státu v rámci islámu. Navíc v Egyptě nepřipravují prezidentského kandidáta a jejich volební výsledek se odhaduje na 15 – 30%. Tudíž ani zde není důvod se něčeho obávat.

V jiných arabských zemí jsou i radikálnější islamisté. Nicméně jejich nástup za demokratických podmínek není příliš pravděpodobný. Jak ve svých článcích poznamenává skvělý Olivier Roy, dnes se jedná o post-islamistické revoluce. Demonstrují především mladí lidé mezi 20 a 35 lety. Zdůrazňují principy demokracie a lidská práva. Mnohdy je významná také sociální otázka. Rozhodně to není islám, co by motivovalo protesty! Vzpomeneme-li „tuniského Palacha“ Bouazizího a další oběti, tak žádný z nich nevykřikoval islámská hesla. S islámskými hesly se nesetkáme ani na demonstracích. Strach z islamismu je v drtivé většině přežitek, který záměrně živili/živí arabští diktátoři. Zjistili totiž, že Západ vždy raději obětuje svobodu někoho jiného, než aby riskoval nestabilitu v regionu svých zájmů.

 

Závěr

Podrobněji jsme se seznámili s průběhem revoluce v Tunisku a následně v Egyptě. Zmínili jsme rovněž hlavní požadavky revoluce v ostatních zemích. A především jsme se snad přesvědčili, že není nutné se obávat islamismu.

Jak jsme mohli vidět, všechny protesty jsou si velmi podobné. Organizují se přes internet, demonstrují především mladí, požadují demokracii a dodržování lidských práv, také zlepšení sociální situace. Nikde se neobjevily požadavky na vytvoření muslimského státu. Naopak vývoj směřuje k sekulárním arabským demokraciím. Nikde se neobjevil odpor k USA či k Izraeli, naopak převládá spíše otevřenost k Západu.

Mnozí jsou však Západem zklamáni. Nesmíme zapomínat, jak dlouho naše země podporovaly tamější diktátory a jak váhaly protesty podpořit. Představa výběru mezi demokracií a stabilitou byla vskutku hluboko zakořeněná. Nicméně dnes je již očividné, že stabilita bez demokracie není možná!

Maghribští demonstranti na Západ (naštěstí) nespoléhali a dokázali se bez něj obejít. Proto výsledky jejich revoluce patří výhradně jim samotným. Beze zbraní dokázali to, co se nepovedlo americké armádě v Iráku a Afghánistánu. Totiž zašehnout plamen demokracie, který se bude šířit po všech arabských zemích. Zda nyní uspějí či ne, není až tak důležité. Důležitá je chuť po demokracii, které dříve či později bude utišena.

Přesto reakce Západu jsou důležité! A zde mohu souhlasit s Danielem Cohn-Benditem a po delší době i s Karlem Schwarzenbergem, že je třeba připravit se pomáhat. Ale na druhé straně trpělivě čekat až naše pomoc bude žádána a rozhodně se nevměšovat nebo něco vnucovat. Postup vlády však bude třeba bedlivě sledovat, jelikož Alexandr Vondra revoluci příliš nefandí, stavěl se za Mubaraka. Takté premiérův poradce Roman Joch s Mubarakem sympatizoval, když padl, tak navrhuje vojenskou kontrolu Egypta, aby si vybral tu správně pravicovou vládu[6].

Maghribská revoluce se rychle šířila v arabském světě. Nicméně jsem přesvědčen, že má význam celosvětový. Znovu se ukázalo, čeho jsou lidé schopni. Když se sjednotí, mohou sesadit kohokoli! Jsem zvědav, kolik diktátorů padne v arabském světě. Přelijí se protesty i do Číny nebo Běloruska? Začne se demokratizovat Rusko? A co Evropa? Využijí lidé sílu protestů k ochraně svých práv? Nevím. Jedno je však jisté, máme další příklad, že je to možné, že to jde!

 

Tomáš Křemen, vedoucí lidskoprávní pracovní skupiny MZ

 

Zdroje:

 

České:

Konec bin Alího

Rozpuštění RCD

Analýza Šádí Shanaáha 1

Analýza Šádí Shanaáha 2

Analýza Šádí Shanaáha 3

Po pádu bin Alího

Neuvěřitelné Jochovo stanovisko! !!!

Schwarzenberg

Nečas

Vondra

Zaorálek

SZ

VV

Muslimské bratrstvo

 

 

Anglické:

Příběh Bouazizího

Začátek v Tunisku

Průběh v Tunisku

Rozhovor s Rašídem Ghannúším

Po pádu bin Alího

Mubarak

Interaktivní průběh v Egyptě

Průběhu v Egyptě

FYEG

Celoarabský přesah

Libye

Írán

Irák

Bahrajn

Jemen

Olivier Roy_Islamismus !!!

Islamismus

Francouzsky:

Reportáž z Tuniska

Průběh v Tunisku

Tuniská opozice

Mubarak

Průběh Egypt

Perfektní vystoupení Cohn-Bendita! !!!

Alžírsko

Islamismus

Olivier Roy_Islamismus

Muslimské bratrstvo

Enahda

 

 

 

 

 

 


[1] dle údajů UGTT (l’Union générale tunisienne du travail – Tuniský všeobecný svaz práce)

[2] Podobnost jmen s premiérem je čistě náhodná.

  • [3] „Nesmíme připustit, aby Blízkovýchodní mírový proces byl torpédován. A měly bychom jednat s respektem k těm, kteří pomáhali mírový proces uskutečnit. Vůdci v Káhiře patří k takovým lidem.“ – pronesl 6. února, tedy v době, kdy ještě vládl Mubarak!

[4] A potenciál je mnohem větší. Třeba Čína preventivně cenzuruje veškeré zprávy o protestech.

[5] Nesmíme zapomínat, že sekularizace je ryze západní jev. Ve všech ostatních společnostech náboženství prostupuje vším, celým životem.

[6] Máte-li pevné nervy, tak jeho článek doporučuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *