Sára:

Studium a tři práce k tomu (všechny bez smlouvy)

Několik měsíců práce ve skladu a vykořisťování bez nároku na odměnu

18 000 čistého za výuku na vysoké škole

12 500 čistého za plný úvazek na pokladně v jednom z obchodních řetězců

Práce na dohodu o pracovní činnosti přes pracovní agenturu

 

Ptáte se, co to je?

To je realita studentů, studentek, zahraničních pracovníků a pracovnic, pokladních, akademiků a akademiček nebo vrátných z pražských vysokých škol v České republice v roce 2017!

Často se v českém veřejném prostoru opakuje, že jsme si z hlediska výše platů téměř všichni rovni a jsme na tom tedy v kontextu jiných evropských zemí velmi dobře. Panuje zde představa, že si žijeme jako v bavlnce.

Ano, rovní jsme si možná v jednom – téměř všichni jsme prekarizovaní!

Ať již kvůli nejistým pracovním poměrům nebo spíš nepoměrům nebo zkrátka pro to, že pobíráme ty nejnižší možné platy, žijeme z měsíce na měsíc nebo jsme v exekuci.

Týká se to nás všech, ovšem já bych ráda promluvila z perspektivy mladých (nejenom zelených). Již přes dvacet let se nám do hlav vtloukává, že žijeme v nejlepší možné době. Době plné svobody, demokracie a skvělých možností. Panuje tady představa, že bychom měli vzorně pracovat, rychle v nejkratším čase vystudovat, jezdit na Erasmy a být angažovaní, vždyť nám v cestě nic nestojí a máme příležitosti, o kterých se našim rodičům ani nesnilo. Můžeme ale? Odpověď je ne!

A proč?

Protože v devadesátých letech stále opakovaná mantra “bez práce nejsou koláče”, je stále aktuální. Společnost zmítaná neoliberalismem jako by nám říkala, že jen tvrdou prací si zajistíme důstojný život. A tento typ neoliberalismu je rafinovaný, protože nás od sebe záměrně odděluje, vznikají skupiny těch, kdo si žít zaslouží a těch, kdo nikoliv. Důraz na výkon jde ruku v ruce se stále se zhoršujícími pracovními podmínkami a nám nezbývá než se zotročování a sebevykořisťování přizpůsobit.

Když se tomu vzepřeme, dostaneme nálepku nemakačenků, povalečů a lenochů, co se dost nesnažili.

Petr:

 

Právem cítíme frustraci a pocit, že z této situace není cesty ven. O to líbivěji zní závěr pravicových populistů, že za problém může některý z jejich obětních beránků.

 

V současnosti slýcháme, jak je potřeba zarazit to příživnictví lidí, kteří jsou evidováni na úřadu práce už moc dlouho. Říkají to snad všechny parlamentní strany. Od pravice a více či méně skrytých fašistů bychom to snad i čekali. Ale že takto budou argumentovat poslanci takzvané komunistické strany a dokonce i ministryně sociálních věcí za ČSSD, Michaela Marksová, to člověka překvapí. Mezi evidované na úřadu práce patří i moje máma – s magisterským diplomem a několikaletou zkušeností s prací učitelky již dlouhou dobu nedokáže najít práci ani v učitelství, ani v jiných oborech v celém Pardubickém kraji. Každé výběrové řízení má stejný scénář – buď vyberou muže, někoho mladšího, nebo někoho už vlastně vybrali předem. Může snad ona za zoufalou situaci na trhu práce v regionech? Najít lidem adekvátní zaměstnání – není to spíš zodpovědností úřadu práce a potažmo paní Marksové?

 

Další skupinou, na kterou opět začíná být populární svádět ekonomické problémy, jsou Romové a Romky. Nesou snad oni vinu za masivní propouštění pracujících v těžkém průmyslu v devadesátých letech? Můžou za to, že je potenciální zaměstnavatelé posuzují spíše podle barvy kůže, než podle pracovních schopností?

 

Nejvíce aktuálním obětním beránkem jsou samozřejmě migranti a migrantky. Místo vyvolávání strachu a nenávisti vůči neznámému by se politická reprezentace měla spíše snažit řešit to, že Česká republika nikoho příliš neláká. Když se podíváme na naše nízké mzdy a osekaný sociální stát, tak není divu.

 

Na druhé straně je tu však Petr Kellner – miliardář, který nejspíš před zdaněním ukryl stamiliony korun v daňových rájích, jak ukázaly Panama Papers. Dalším známým jménem je Andrej Babiš a jeho pravděpodobný dotační podvod s Čapím hnízdem. To jsou ti, kvůli kterým není ve státním rozpočtu dost peněz. Za jejich miliardami je především naše levná práce.

 

Nenechme tyto mocné, aby nás rozdělovali, podněcovali nenávist a štvali nás proti sobě!

My všichni jsme hnutí pracujících.

Od dělníků v továrnách, přes zaměstnankyně v kancelářích, po studenty a studentky.

I ti, co pečují o děti nebo nemohoucí, i ti, co práci nemají.

Muži i ženy všech barev pleti.

My všichni se musíme společně postavit nejen dvěma nejbohatším Čechům, ale i mnohem mocnějším nadnárodním korporacím.
Pouze jako silné hnutí pracujících – anarchisté, socialisté, zelení a odbory napříč Evropou a po celém světě – jen tak můžeme porazit globální kapitál, neoliberalismus a fašismus!