Ve dnech 1.6. až 9.6. 2007 se v Německu konala pod záštitou Gruene Jugend mládežnická výměna na téma „European youth in a globalized world“, kde hlavním tématem bylo chystající se zasedání G8 v Heilingendammu. Akce se zůčastnilo kolem 25 lidí ze 4 zemí EU – Polsko, Španělsko, Německo a my. Dále, s pomocí a podporou evropského zeleného poslance Dr. Frithjofa Schmidta, se zůčastnili 4 mladí zelení z dalších koutů světa pod hlavičkou Global Young Greens – Brazilie, Keňa, Srí Lanka a Senegal.

První polovina této výměny se uskutečnila v Berlíně, kde jsme převážnnou část trávili ve federálním sídle německých zelených. Pokud někdo nemá představu, jak takové sídlo vypadá, tak jde o velký rohový cinžovní dům se zahradou v centru Berlína. Opravdu kvalitní zázemí, nejen pro akce Gruene Jugend.

Druhá polovina se již přesunula do dějiště G8, respektive do dějiště alternativního summitu G8 (http://www.g8-alternative-summit.org/en/) v Rostocku a jeho blízkého okolí. Mladí zelení s různých zemí měli své stanoviště společně s BUNDjugend (Young Friends of the Earth Germany) v jendom z táborů, kterých bylo celkem asi tři. V každem takovém campu stanovalo přibližne několik tisíc lidí. V těchto campech bylo veškeré zázemí, včetně jídelen, kde jídlo bylo zdarma (pokud člověk byl solidární, mohl přispět) a sociálních zařízení alá toi toi a polních sprchových koutů.

Den první byl den páteční. Osobně jsem dorazil až večer, jelikož jsem ten den ještě musel vykonat nějakou zkoušku ve škole. Na místě za české MZ byl pouze Zbyšek, který je převážně dobrovolníkem Greenpeace a tato akce byla pro něj první akcí MZ vůbec.
Po mém příjezdu se akorád dokonzumovávala vegetariánská večeře v bio kvalitě – jak bývá na takových akcích již standartně zvykem a všichni už se připravovali na večerní party. Příprava zpočívala v otevření prvních flašek tvrdého alkoholu z učastněných zemí a prvních jointů pravděpodobně holandské produkce. Po této lehké přípravě jsme se vydali do nějakého berlínského klubu, který byl ve stylu indie rock. Ve chvíli, kdy jsme dorazili, tak klub zel takřka prázdnotou, avšak 30 zelených po chvilce dokázalo během chvíle osvěžit atmosféru. Další komentáře nejsou příliš třeba…

Druhý den byl pro mne tak trochu dnem kocoviny. Nicméně program mě nenechal chladným. V první fázi programu jsme byli seznámeni s G8 a zároveň dostali nějaké tipy, jak se chovat na demonstracích, co dělat, když se stane to či ono. Jak se zachovat v případě, že jsme zadrženi policií. Nakonec jsme si i poměrně zábavnou formou zkoušeli různé formy a strategie blokád a jiných prvků protestů. Toto proběhlo před federálním sídlem Zelených, tudíž netrvalo dlouho a policie nám opravdu asistovala. Naštěstí tato asistence byla pouze pasivní z místa sedačky policejního vozidla.
Když jsme cítili, že jsme dokonale přpravení a vyškolení, zalezli jsme zpět do sídla. Já a Tim (Gruene Jugend) – z Timovi iniciativy, jsme zůstali ještě venku a že se zkusíme optat, cože vlastně pan policista vysledoval. Nakonec nám bylo sděleno, že pokud se nám ten alterglobalizační převrat povede, tak se k nám samozřejmě přidá a že nám vlastně drží palce. Brali jsme to jako první naše vítězství a hrdě jsme se vrátili zpět do budovy.
Odpoledne bylo již volnější a neslo se především v duchu „T-Shirt – Do It Yourself!“. Gruene Jugend nakoupili zelené trika a barvy, k tomu nám poskytli nějaké šablony a jiné vychytávky. Tím začlo tvoření vlastních trik. Některé se povedly, nekteré méně. Ale hlavně – byly zelené!
Večer jsme po večeři opět zapadli do nějaké hospody. Tento večer byl pro mě trochu osudným, jelikož jsem měl asi potřebu se pomocí omamných látek a německého piva vyléčit z mé předchozí kocoviny. Do postele jsem se dostal asi v 6 ráno (přesně si pochopitelně nepamatuju) a s větou „ty vole, dopoledne máš na starost workshop“ jsem ulehal do hlubokého komatu.

Následující den, den třetí, mě z hlubokého komatu probral až Tim, který se obětoval a došel pro mě až do hostelu, kde jsme byli všichni ubytovaní. Bylo cca 14:00! Pohled na čas byl pro mě prvním šokem. Potupně jsem vstal a stejně potupně jsem přišel do sídla Zelených, kde mě čekalo několik nevraživých pohledů, kde jsem jako celou dobu, zvlášť když jsem měl na starost workshop. Naštěstí na místě již byl Jirka, který na poslední chvíli nahradil Lůcu, kterou dost nepochopitelně 5 minut před dvanáctou nepustili z práce. Workshop, který jsem měl společně s Wiktorem (Ostra Zieleň) na starost, byl na téma climate change. Jirka nyní pracuje pro CDE jako klima kampajner, tudíž mě dokázal na 250% expertně nahradit. Tímto mu ještě jednou děkuji.
Odpoledne bylo opět ve znamení DIY trik či prohlídek Berlína.
Večer, kdy jsme se už všichni opět sešli, byl na programu intercultural evening, což znamená další alkohol a jiné zajímavosti ze všech koutů zemí, které se účastní takové akce. Polská delegace nám předvedla pár lidových tradičních tanečků a pomocí projektorů promítla několik absurdních hluboce konzervativních videí, které byly buď reklamy na prací prášky s těžkým sexistickým podtextem nebo videa z kampaně politické strany Liga polských rodin, kde tento název strany naprosto definuje jejich politiku. Finové se předvedli jakožto karaoke umělci s totálně absurním videoklipem a muzikou. Rovněž velká sranda. Karaoke je prý ve finsku velmi populární, tedy rozhodně ne mezi MZ. Avšak co si vzpomínám, tak na GA ve Vídni finové taky pořád zpívali, takže na tom něco bude…
Němci nás naučili nějakou společenskou písničku, kde už chybí jen chytit se za ramena a kolíbat se ve stylu beerfestu v bavorské mecce Mnichov.
V takovém stylu pokračoval celý večer. Česko jsme odprezentovali panelovou diskuzí zastoupenou Klausem, Topolánkem a knížetem Schwarzenbergem, kde jsme popírali cokoli, co se jen trochu zdálo zelené.
Intercultural evening pokračoval až do půlnoci, kdy se většina lidí začala odebírat do svých postelí. Zbylo jen pár vytrvalců. Právě kolem půlnoci, kdy se už takřka všichni rozutekli, a kde nás zůstalo asi osm, zabouchali na dveře páni policisté. U dveří byl v tu chvíli Wiktor a pojal tuto situaci velmi efektně. Ve chvíli kdy jim otevřel, tak obratně řekl „I don’t speak german“ a dveře opět zabouchl ještě dřív, než policista stačil cokoliv dodat. Velice vtipná situace. Policistům tedy poté, co jsme se řádně zasmáli, šel otevřít někdo z němců. Nakonec jsme se dozvěděli, že si na nás stěžují sousedé a že děláme velký rámus a hluk. Avšak ve chvíli, kdy policajti zjistili, že je nás uvnitř celkem 8 lidí a že tak maximálně máme puštěnou muziku na tu nejnižší možnou hlasitost, si asi pravděpodobně usmysleli, že si z nich dělají srandu spíš ti sousedé. Korunku tomu všemu dalo to, že před sídlem Zelených bylo připraveno asi 15 mužů, kteří čekali jen na povel nás rozehnat do postelí.

V den čvtrtý nás čekala „role play“ na téma WTO. Hráli jsme skoro všichni. Někteří zastupovali jednotlivé země, někteří se tvářili jako novináři a někteří se jen tvářili. Popravdě, ze začátku mi to připadalo trochu málo připravené, ale po pár desítkách minut se to celkem rozjelo. Já jsem zastupoval s Laiou (Joves d’Esquerra Verda) republiku Čad, o které i teď toho nevím mnoho. Pro zajímavost, dále byly zastoupeny státy jako Brazílie, Keňa, Filipíny, USA, Francie nebo Německo. V průběhu této zfingované konference probíhaly různé přestávky, kde v kuloárech jednotliví zástupci zemí domlouvali různé dohody a obchody a zároveň byli tázáni novináři o informace dokreslující průběh konference.
Celkově tato hra trvala asi tři hodiny a v některých chvílích nebyla jen legrací, ale i dobrou sondou do chování jednotlivých lidí a jejich strategií. Jen bohužel jakožto zástupce Čadu jsem neměl moc co vyjednávat a tak chudoba, zadlužení a zemědělství v kritickém stavu pro mě zůstavalo tématem číslo jedna. USA například mé problémy přirozeně moc nezajímaly.
V průběhu, ale hlavně na konci, jsme si vyslechli, co od nás vyzjitili novináři.
Odpoledne jsme se vydali do spolkového parlamentu, kde jsme měli domluvenou diskuzi se spolkovým zeleným poslancem Gerhardem Shickem. Diskuze probíhala nečekaně na téma G8, ale převážně o MZ – kdo jsme, odkud jsme, co tu děláme atp. Poté následovala ještě dalsí prohlídka prostoru budovy. S Jirkou jsme se ale už vydali na hlavní vlakové nádraží pro Petra, který měl tento den konečně dorazit a doplnit tak naší naprosto genderově vyváženou delegaci.
Večer byl volnější, promítalo se pár tématických dokumentů, klábosilo a tak podobně. Petr přivez něco kolem 10 litrů moravského vína a tak bylo opět co dělat.
Tímto večerem končila berlínksá sranda. Druhý den ráno se vyráželo vlakem do Rostocku.

Do Rostocku jsme dorazili po 2,5 hodinách cesty vlakem. Rostocké nádraží bylo plné policajtů, ale především plné mladých lidí, kteří zde byli z jasného důvodu – G8.
Po další asi půl hodině cesty vlakem jsme dorazili do našeho campu, kde už na nás čekali spojenci z řad BUNDjugend a Gruene Jugend. Postavili jsme stany, trochu oddechli a už zase vyráželi zpět do Rostocku na zahajovací ceremoniál Alernative summitu a také na grilování na zahradě regionálního sídla Zelených. Zahajovací ceremoniál se konal v tamějším velkém kostele Nikolaikirche, úvodní slovo měli Jean Ziegler (UN-Sonderberichterstatter für das Recht auf Nahrung), Thuli Makama (Friends of the Earth, Swaziland), Madjiguene Cissé (Sans Papiers, Senegal) a Annelie Buntenbach (DGB Bundesvorstand).
Jak jsem již předeslal, po zahájení alter summitu jsme se přesunuli do nedalekého sídla rostockých Zelených, kde už na nás čekalo příjemné občerstvení. Po pár veganských klobáskách a lahví bio piva jsme se opět vydali směr camp. Ještě než jsme šli spát, jsme si probrali společnou strategii blokád, která nás čekala druhý den.

Tento den jsme měli sraz cca v 8 ráno. Každý z nás měl do dvojice nějakého člověka pro případ, že by se něco přihodilo. Zároveň to nebylo zas tak asi třeba, jelikož pro blokády jsme si vybrali tu nejvíce „mírovou“, která měla za cíl v sedě zablokovat jednu z příjezdových cest.
Průvod lidí, kteří se chystali na blokády, čítal zcela jistě víc jak deset tisíc lidí. Policajti se nás snažili zablokovat již po pár kilometrech od campu. Nicméně díky tomu, že toto ještě nebylo ve městě, či ve vesnici, nejjednodušší bylo namířit průvod do lesa, po lesní cestě. To možná policajti nečekali, jelikož v tu chvíli jen koukali a pořádně asi nevěděli co mají dělat. Pokaždé, když se přecházelo z lesa do lesa přes nějakou asfaltovou cestu, tak na policejní auta už v blízkosti čekaly nanošené klády a jiné překážky, které jim znemožňovoly proti nám jakkoli zasáhnout. V tyto momenty mé srdce doslova jen plesalo, jak jsou ti němci šikovní, vychytralí a vůbec jak je celá akce připravena!
Po asi necelé hodinové procházce lesem jsme se vynořili na obrovskou louku, která byla v podstatě takovým meeting pointem všech „prstů“ (finger byla každá skupinka – my byli v pink fingeru – mírový). Trvalo dost dlouho, než se všechny skupinky srotili do šiku a do dalších formací, které pak už pokračovaly dle vlastních strategií. Celé to vypadalo, jak kdyby šlo o nějaké cvičení během napoleonských válek. Masy lidí, které protékají lesem, polem a vysokou trávou, což bylo z té louky, která ještě k tomu byla v mírném kopci, krásně vidět. Asi nejlepší výhled na nás měla vojenská policie a jejich několik helikopter, které nad náma bez přestávky kroužily a vytvářely společně s hlukem, který vydávaly, bojovnou atmosféru celé akce.
Po srocení se náš pink finger vydal na místo určení. Překročili jsme několik polí, cest a také přiměřené množství širokých potoků, které pro některé byly poněkud osudné. Mnoho lidí se namočilo a umazalo od bláta, jak jen mohlo. Ale i tak nikdo neztrácel motivaci k tomu jít a zablokovat příjezdovou cestu G8.
Na místo, tedy na příjezdovou silnici jsme dorazili opět cca po hodině chůze. V první chvíli to vypadalo, že to bude trochu boj, jelikož policije byla už na místě. Na druhou stranu ji bylo málo a proti tisícovce lidí, kteří ze všech stran naskakujou na silnici a v sedě ji začínají blokovat, to jde opravdu těžko. Silnici jsme tedy celkem snadno zablokovali! V té chvíli na ní mohlo sedět kolem třech tisíc lidí a další přicházeli. Rovněž organizátoři průběžně informovali o stavu dění, jak to vypadá na jiných blokádách a kde je třeba případně vypomoct atp.
Na naší blokádě jsme vydrželi sedět takřka 12 hodin. Vskutku zajímavá zkušenost. Solidární atmosféra by se dala krájet. Po poledni dorazila i polní kuchyně a kdo chtěl, mohl si dát príma polívku a salát. Zásoby pitné vody byly roznášeny nonstop. Prostě kdo co potřeboval, tak dostal.
Ve chvíli, kdy jsme opouštěli blokádu, tak už zde byla tak třetina lidí, co byla ráno. Šlo už spíše o symbolický akt, jelikož jedna z cest se policii povedla prolomit, tudíž od podvečerních hodin byla G8 tak nějak přístupná. Samozřejmě jednotliví zástupci G8 se na jednání dostali dávno po moři nebo vzduchem, avšak zásobování a jiný personál měl přístup znemožněn. Takže například první tisková konference G.W. Bushe se konala bez přítomnosti novinářů, dalo by se říct, že díky blokádám se ani nekonala. Byl to velký úspěch. Je třeba dodat, že vše kolem alternativního summitu G8 a to včetně těchto blokád, se připravovalo až 2 roky předem. Neúspěch se tedy vůbec nebral v úvahu.

Den následující se někteří opět vydali na blokády, které už měly jednoznčtně symbolický efekt. Já s jinou skupinkou jsem se vydal do Rostocku, kde se tento den měl konat velký koncert. Něco ve stylu Live8, avšak ne tak dobře obsazen. Za zmínku asi stojí účast Bona Voxe z U2 nebo německé rockové kapely die Toten Hosen. Dramaturgie koncertu byla převážně německá s několika vyjímkami z afriky, asie a jiných pro nás exotických míst. Na koncert dorazilo kolem 60 tisíc lidí.
Osobně jsem na koncert dorazil asi 3 hodiny před koncem, jelikož před tím jsem si společně se španělkou, španělem a brazilcem obešel „krásy“ východoněmeckého Rostocku. V jednu chvíli jsme navštívili v přístavu nějakou hospůdku na palubě jedné bárky, na pivko dvě. Právě po dvou pivkách si k nám přisedli nějací tři chlápci věkem někde mezi 30 a 40. Vypadali jak nějací bussinesmani, manageri, a také byli. S lehkou opileckou náladou s náma začli řešit cokoli, co začínalo slovem globalizace. Chvílema byli dokonce vtipní, tedy alespoň pro nás. Zvlášť ve chvilkách, kdy jeden z nich se nám svěřil, že vlastní támhle ty tři domy (ukazujíc na 3 obrovské domy v přístavu – hotel, kancelaře aj.) a s plácnutím ruky se svým kolegou s úsměvem dodal, že má vlastně docela rád kapitalismus. Tito tři pánové měli výrazně dobrou náladu a diskuze s nimi byla spíše sranda, než postavená na nějakém konstruktivním základu. Když se nám snažili koupit již třetí pivo, raději jsme oděšli. Právě po této zkušenosti jsme se vydali směr koncert, což nám zabralo asi hodinu a půl. Ve chvíli, kdy jsme dorazili na koncert a našli si nějaké prima místo, ulehl jsem a usnul. Vlastně to bylo tak jediné co se v tu chvíli dalo na koncertě dělat. Kapely většinou hrály pouze tři až čtyři skladby a lidí tam bylo tolik, že se nedalo ani hnout. Relax byl tedy tou nejlepší variantou. Vzbudili mě právě až Toten Hosen, když celý stadion začal burácet a vítat německý Kabát. Mno, přecejen jsou lepší než Kabát, toto srovnání by rozhodně nebylo fér. Bona Voxe netřeba příliš komentovat. Měl krátký projev ohledně problematiky třetího světa a G8 a vůbec všeho, proč se tam všichni společně sešli. Poté zazpíval asi čtyři nebo pět kousků a Bono Vox byl ta tam.
Nějak nám před tím nedošlo, že těch 60 tisíc lidí bude chtít asi pravděpodobně zpět do Rostocku, nebo alespoň tím směrem. Nádraží tamějšího S-Bahnu tedy doslova praskalo ve švech. Zkusili jsme tedy radši jednu zastávku dál od Rostocku, která od nádraží nejblíž koncertu byla asi 3 km. Nebyla tam ani noha a tak jsme nastoupili do prázdného vlaku a s úsměvem poté sledovali narvané nádraží, kde stále čekalo několik tisíc lidí na odbavení.

Poslední den v Rostocku jsme prožili po dvou dnech opět všichni společně – v plánu byl výlet k moři a v něm koupačka. Neměl jsem moc představu, jak takové moře na severu německa vypadá, ale vskutku stejně, jak všude jinde. Písečná pláž táhnoucí se od někud někam, beach volejbal, frisbee, fotbálek a hrozný vedro. Prostě leháro u moře. Strávili jsme tam několik hodin. Někdo jen odpočíval, někdo ani netrávil většinu času tam, ale dal přednost městu. Já jsem zvolil koupání a trochu pohybu s volejbalovým míčem. Zbytky palic zelené rostliny taktéž bodly.
Ještě ten den jsme se vrátili do Berlína, kde už jsme měli závěrečnou večeři, kterou jsme s pomocí jiných německých mladých zelených zvládli v jednom parku. Piknik jak má být. Po najezení přišlo na řadu pivo, víno a jiné látky, povzbuzující budování kolektivu.
Druhý den ráno byl konec. Všichni se různě rozprchli směrem ke svým domovů. Včetně mě.

Takto tedy přibližně vypadala výměna mládeže na téma „European youth in a globalized world“ z mého pohledu. Jel jsem tam po několika poměrně náročných týdnech školy a jiných povinností, takže to byla pro mne nejen příjemná vzpruha a odreagování.
Opět jsem se setkal se starýma známýma a nové si vytvořil. Zvlášť jsem měl radost z participace global young greens, jelikož přátelé z jiných kontinentů není uplně jednoduché potkávat každý den.
Je třeba dodat, že exchange neboli taková výměna není jen o seminářích či workshopech, ale nedílnou součástí je práve společnost a její společné aktivity.